Vždy se zajímal o činnost SOPVP, účastnil se některých akcí a od roku 2019 je předsedou revizní komise SOPVP. J. Fárek je synem plukovníka Františka Fárka, účastníka národního boje za osvobození Československa. Plukovník Fárek byl důstojníkem generální štábu Čs. armády a od roku 1939 řídil vojenskou zpravodajskou službu. Zajišťoval spojení s ústředím v Londýně a v březnu 1939 zorganizoval likvidaci písemností a dokumentů z armádních a zpravodajských archivů. Pracoval v odbojové skupině důstojníků tzv. Tří konšelé. Zatčen byl již v listopadu 1939, přežil pět KT včetně pochodu smrti. Byl oceněn nejvyššími českými a francouzskými vyznamenáními. Je autorem knihy Stopy mizí v archivu a spoluautorem rozhlasových pořadů z historie zpravodajské služby Přísně tajné, která mohla být vysílána až v roce 1969. Podle jeho vzpomínek vznikla TV inscenace Bankovní dům Daubner. Jiří Fárek absolvoval Vysokou školu ekonomickou / je spolužákem s. Valouchové/. Po promoci byl členem katedry finance a úvěru VŠE, později pracoval v Ekonomickém ústavu Čs. Akademie věd. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele Investiční a poštovní banky. Po jejím zrušení je pracovníkem Technické univerzity v Liberci a ekonomické fakulty. S účinností od 1. února 2022 do 31. dubna 2024 je jmenován členem Vědecké rady ekonomické fakulty této univerzity.
Od r. 2005 členkou SOPVP a od r. 2006 pracuje v Mezinárodním výboru Ravensbrück (koncentrační tábor pro ženy). V r. 2019-2020 se podílela na přípravě výstavy o ženách z Ravensbrücku Faces of Europe. V lednu 2021 realizovala představení této výstavy v Muzeu policie v Praze online - je dosud k zhlédnutí na stránkách Muzea policie ČR. Je stále činná jako oděvní výtvarnice. Maminka K. Kočkové Miroslava Berdychová byla za domácí odboj vězněna na Pankráci a od 14.1.1942 v koncentračním táboře Ravensbrück. Táta Václav Berdych byl ze stejných důvodů vězněn nejprve v Malé pevnosti Terezín a od podzimu r. 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Z rodiny mé židovské tety Máji Randové-Dohnalové se z Osvětimi a jiných vyhlazovacích táborů z 16 lidí vrátily jen dvě ženy - moje teta a její maminka Tylda.
V současné době je aktivní členkou-účetní SOPVP v Praze. Vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu ve Vyškově a Střední ekonomickou školu v Brně s maturitou. Pracovala ve státní správě a také na Ministerstvu obrany. Od r. 2010 je sympatizující členkou ČSBS, kdy začala pracovat pro Městský výbor ČSBS Brno jako tajemnice Městského výboru, stala se koordinátorkou pro město Brno a okres Vyškov. Navštěvovala veterány, vyřizovala dle potřeby jejich problémy s úřady, lékaři, ve spolupráci s jejich rodinami zajišťovala umístění do DD apod.
Od r. 1998 byla hospodářkou Obvodního výboru ČSBS, Praha 6, současně zastávala funkci pokladní v Základní organizaci ČSBS Praha 6, Petřiny. Nyní je členkou revizní komise SOPVP. Absolvovala obchodní akademii v Praze, pak byla zaměstnána jeden rok na MŠMT, a poté pracovala až do důchodu v n. p. Potrubí jako vedoucí účtárny a vedoucí odboru informační soustavy. E. Merclová je dcerou Františka a Milady Hejlových, popravených v Mauthausenu v rámci heydrichiády 24. října 1942 a 26. ledna 1943. Po zatčení rodičů v červenci r. 1942 byla se svou o 3 roky mladší sestrou a dalšími 46 dětmi internována od srpna téhož roku nejprve na Jenerálce v Praze a od 16. 4.1944 ve Svatobořicích na Moravě, pak ještě od dubna do 12. května 1945 v Plané n/Luž., bývalém pracovním táboře poté, co gestapo likvidovalo tábor ve Svatobořicích. Polovinu internovaných propustili, další polovinu včetně dětí převezli do bývalého pracovního tábora v Plané n/Luž. Po návratu domů dne 2. 5.1945 se jí a sestry ujala babička z matčiny strany, díky její obětavosti a lásce se pomalu vracely do normálního života.
Od r. 2020 členka SOPVP, od r. 2021 první místopředsedkyně SOVPP. Historička a socioložka, vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně, pracovala v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě, na MŠMT v oblasti zahraničních styků a Ministerstvu vnitra v oblasti reformy veřejné správy. Od r. 2005 ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze (NPMK). Je autorkou několika knih a řady článků z oblasti historie a komeniologie. Jako ředitelka NPMK realizovala velmi náročné politické zadání – vybudovat Památník romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu (2010-2016) v hodnotě cca 95 mil. Kč. Podařilo se jí mj. zajistit (díky spolupráci s polskou stranou) česko-polsko-anglickou pamětní desku (sochař Petr Kolářský), která byla odhalena 23. 1. 2020 vedle desek polských obětí nacismu na pamětní zdi věznice ve Vratislavi (Wrocław, něm. Breslau). Deska vznikla na počest téměř 1000 zavražděných nebo umučených vlastenců (převážně z Moravy) v letech 1939-1945. Mezi vlastenci odsouzenými nacistickým vrchním zemským soudem byl její otec Zdeněk Vrba a dědeček Antonín Vrba. Po hrůzném strádání ve věznici v Uherském Hradišti, Kounicových kolejích v Brně, byl odsouzen ve Vratislavi německým vrchním zemským soudem k smrti dědeček Antonín Vrba za podzemní protinacistickou činnost na Uherskobrodsku; dne 13. 1. 1943 byl popraven gilotinou. Otec Zdeněk Vrba byl po výsleších u soudu odvezen 24. 5.1943 do těžké káznice ve Straubingu (ve Štrubině). Přežil vězení a pochod smrti do Dachau a podal řadu svědectví o popravách dalších blízkých, např. otce členky SOPVP Marie Abrahámové. M. Pánková je autorkou řady článků z dějin školství, komeniologie, ale také z dějin 20. století s důrazem na druhou světovou válku.
Od roku 1998 pracuje pro politické vězně – nejprve v Koordinační komisi ČNFB, kde se zabývala otázkou odškodnění, později ve vedení Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, kde je od 1. 10. 2015 předsedkyní.
Z. Valouchová je dcerou Roberta Váni, československého důstojníka popraveného zastřelením 24. 1. 1945 v Breslau. Podplukovníku Robertu Váňovi, absolventu Vojenské akademie v Hranicích, aktivnímu členu Obrany národa, uložila exilová vláda vypracovat návrh na vybudování československé armády po ukončení německé okupace. Byl velitelem četnictva v Prostějově, spolupracoval s partyzány. Po vyzrazení byli důstojníci v červenci 1944 v Breslau odsouzeni k smrti a v dubnu 1945 zastřeleni. Z iniciativy Jana Masaryka a pozůstalých se uskutečnila v roce 1946 exhumace a státní pohřeb v Brně.
Matka Z. Valouchové třicet let dobrovolně pracovala pro politické vězně v ČSBS v Prostějově, kde žili. Absolvovala Obchodní akademii a Vysokou školu ekonomickou, směr finance a úvěr. Během studií, pracovala jako průvodkyně polských turistů. Pracovala sedmadvacet let na ministerstvu financí, později ve vedení Investiční a poštovní banky. Na MF byla v týmu odborníků, který inicioval pomoc rodinám s dětmi a vznik ministerstva práce a soc. věcí. Je spoluzakladatelkou SOS Dětských vesniček. Po dobu, než byla činnost dočasně přerušena, dobrovolně řídila jejich financování. Jako koordinátorka činnosti spořitelen na FMF se podílela na zavedení sporožirových účtů, novomanželských půjček a prémiového spoření mladých. Později byla autorkou Etického kodexu stavebních spořitelen. Publikuje v časopise Národní osvobození.
Členem SOPVP, je evangelický farář pro menšiny a syn Kateřiny Kočkové, členky SOPVP. Zastupuje tedy již potomky obětí ve 3. generaci. Ze strany otce Jana Vymětala byl nacismem postižen jeho strýc Bohumil Kuřil, důstojník v záloze, který zemřel vyčerpáním v totálním nasazení při práci v kamenolomu v pražském Prokopském údolí.
Z aktivit v ideálech SOVPP stojí za zmínku dlouhodobé (a nakonec úspěšné) usilování o zrušení vepřína na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, zřízení pamětní desky farářům – odbojářům proti nacismu a komunismu - Jaromíru Klimeckému a Ladislavu Královi na budově modlitebny evangelického sboru v Berouně, vydání publikace na jejich památku (2018) a připomínání romského partyzána Josefa Serinka sázením lip a dubů na Vysočině (Sněžné, Proseč, Telecí).